Všichni jsme kamarádi. Hlavně na internetu.

Mám rád sociální sítě.

Opravdu.

Je fascinující, kolik lidí tam člověk zná.

Některé znám osobně. Některé jsem nikdy neviděl. Některé jsem viděl jednou. Některé jsem znal před deseti lety a dnes už vlastně nevím proč se sledujeme. A pak jsou tu lidé, se kterými jsme si kdysi psali každý den, dnes si navzájem lajkujeme narozeniny a tím naše přátelství v podstatě dosáhlo vrcholu.

Ale hlavně máme všichni spoustu přátel.

Facebook mi jich ukazuje několik stovek.

Instagram mi pravidelně připomíná, jak moc se mají všichni rádi.

Srdíčka, smajlíci, komentáře, „to ti sluší“, „❤️“, „musíme někdy zajít na kafe“.

A pak člověku někdy dojde, že z těch několika stovek lidí by měl problém najít jednoho, kterému může večer zavolat.

Tak to máme dobře zařízené.

Přátelství na jedno kliknutí

Dneska je strašně jednoduché být něčí kamarád.

Stačí kliknout na „Přidat do přátel“.

Hotovo.

Máte nového kamaráda.

Nevíte o něm skoro nic, ale to nevadí. Algoritmus vám čas od času ukáže, co měl k obědu, kam jel na dovolenou a že jeho pes má dnes narozeniny.

Takže vlastně víte všechno.

Aspoň internet si to myslí.

A když už si s někým nechcete psát, můžete neodpovědět.

Když nechcete schůzku, můžete napsat „někdy určitě“.

Když nechcete pokračovat v rozhovoru, můžete zprávu prostě nechat přečtenou.

A když nechcete člověka vůbec vidět?

Ghosting.

Krásné slovo.

Moderní, krátké a hlavně pohodlné.

Dřív člověk musel říct: „Promiň, už se nechci stýkat.“

Dnes stačí zmizet.

Elegantní.

Bez konfliktu.

Bez vysvětlování.

Bez charakteru.

Ghosting jako nový společenský standard

Ghosting je zvláštní věc.

Samozřejmě chápu, že někdy je úplně legitimní někoho ignorovat. Pokud vám někdo ubližuje, obtěžuje vás nebo se necítíte bezpečně, opravdu mu nejste povinni psát závěrečný dopis na tři stránky.

Ale někdy nejde o nic takového.

Někdy si prostě s někým píšete.

Domluvíte se.

Píšete si dál.

A potom jednoho dne nic.

Žádná hádka.

Žádný problém.

Žádné „hele, necítím to“.

Prostě nic.

Zpráva přečtená.

Ticho.

Napíšete znovu.

Ticho.

Napíšete potřetí.

A v tu chvíli už začínáte přemýšlet, jestli jste náhodou nezemřeli a nikdo vám to neřekl.

Pak otevřete Instagram.

A dotyčný tam právě přidal třináct stories z večírku.

Takže žije.

Výborně.

Máme méně času, nebo méně zájmu?

Možná je to jen můj pocit.

Možná máme opravdu všichni strašně málo času.

Práce, rodina, povinnosti, stres, vlastní problémy.

To všechno chápu.

Ale přijde mi zvláštní, že máme čas strávit hodinu scrollováním videí lidí, které vůbec neznáme, ale nemáme třicet sekund na odpověď člověku, kterého známe.

Nemusí to být dlouhá konverzace.

Nemusíme si volat hodinu.

Stačí:

„Hele, teď nestíhám. Ozvu se později.“

A pokud se neozveme později?

Tak se prostě neozveme.

Ale alespoň jsme se k tomu člověku zachovali jako k člověku.

To už dnes skoro působí jako nadstandardní služba.

Všichni máme rádi všechny

Sociální sítě jsou v tomhle krásná iluze.

Všichni se podporujeme.

Všichni jsme na sebe hodní.

Všichni někomu přejeme všechno nejlepší.

Všichni píšeme „jsi nejlepší“.

A všichni jsme samozřejmě připraveni tu být pro své přátele.

Stačí, když to nenastane v nevhodnou dobu.

Protože skutečné přátelství je trochu nepraktické.

Chce čas.

Chce pozornost.

Občas vyžaduje, abyste někam jeli.

Občas musíte poslouchat něčí problémy, i když máte sami dost svých.

Občas musíte zvednout telefon.

A někdy dokonce přijde ta úplně absurdní situace, kdy se musíte s člověkem osobně potkat.

Bez filtru.

Bez lajků.

Bez možnosti konverzaci zavřít přejetím prstem.

To už je dnes skoro extrémní sport.

Nechci stovky přátel

Čím jsem starší, tím méně mě vlastně zajímá, kolik lidí mám kolem sebe.

Raději budu mít pár lidí, kterým můžu zavolat kdykoliv.

Pár lidí, se kterými nemusím přemýšlet, jestli jim můžu napsat.

Pár lidí, u kterých nemusím řešit, jestli moje zpráva nebyla moc dlouhá, moc osobní nebo jestli jsem náhodou nepoužil špatného smajlíka.

Pár lidí, kteří prostě jsou.

I když se třeba měsíc nevidíme.

I když si někdy týden nenapíšeme.

Protože právě v tom podle mě přátelství je.

Nemusíte být pořád spolu.

Nemusíte si každý den dokazovat, že se máte rádi.

Ale když se něco stane, víte, komu zavolat.

A víte, že ten člověk ten telefon zvedne.

Možná jen chceme příliš mnoho

Možná jsem naivní.

Možná takhle svět prostě funguje.

Lidé přicházejí a odcházejí.

Některá přátelství skončí.

Některá vyšumí.

Některá nikdy nebyla tak opravdová, jak jsme si mysleli.

A možná je to v pořádku.

Jen mi přijde trochu smutné, že v době, kdy jsme technologicky propojenější než kdykoliv předtím, máme někdy problém být skutečně spojení.

Máme stovky kontaktů.

Desítky konverzací.

Stovky lajků.

A přesto může člověk večer sedět s telefonem v ruce a mít pocit, že nemá komu napsat.

Ale nebojte.

Zítra mi někdo určitě olajkuje fotku.

Takže přátelství bude zachráněno.