Když se z osobní zkušenosti stane diagnóza celého pohlaví

Občas narazím na text o randění, po jehož přečtení si říkám, jestli autor právě popsal svůj život, nebo jestli omylem napsal novou sociologickou teorii.

Rozdíl je přitom poměrně zásadní.

Když se mi nedaří najít partnerku, můžu říct, že mám smůlu. Můžu přemýšlet, jestli nedělám něco špatně. Můžu změnit svoje očekávání, způsob seznamování nebo třeba prostředí, ve kterém hledám.

A můžu také dojít k závěru, že problém je s celým opačným pohlavím.

To poslední je samozřejmě nejpohodlnější.

Nemusím totiž nic měnit.

Vlastní zkušenost není sociologický průzkum

Nejsem si jistý, proč máme takovou potřebu dělat z několika vlastních zkušeností univerzální pravdu.

Člověk si udělá malou anketu mezi kamarádkami, které mají podobnou zkušenost jako on, občas se zeptá někoho náhodného a potom z toho vznikne závěr o tom, jak se dnes chovají muži.

To už není úplně analýza.

To je spíš společenská verze:

„Zeptala jsem se šesti lidí a všichni souhlasili.“

Výborně.

Jenže vaše kamarádky nejsou náhodně vybraný vzorek populace. Stejně jako moje zkušenosti nejsou objektivním obrazem žen.

Všichni jsme totiž obklopeni lidmi, kteří se nám nějakým způsobem podobají.

Máme podobné prostředí.

Podobný věk.

Podobné zájmy.

Podobný způsob života.

A často i podobný pohled na svět.

Pak není nijak překvapivé, že se navzájem utvrzujeme v tom, že náš pohled odpovídá realitě.

Když celý den stojíte v jednom kolektivu, může vám připadat, že takhle se přece chovají všichni.

Ne.

Tak se chovají lidé, které znáte.

To je docela podstatný rozdíl.

„Muži, kteří za něco stojí, jsou většinou zadaní“

Tohle tvrzení mě baví asi nejvíc.

Protože v sobě obsahuje jeden poměrně zajímavý paradox.

Pokud skutečně existují muži, kteří jsou skvělí, chytří, zábavní, spolehliví a stojí za vztah, potom je možná problém trochu jinde.

Třeba jsou skutečně zadaní.

Protože si někoho našli.

A jejich partnerka si našla je.

To není důkaz, že se muži „nestihli emancipovat“.

To je prostě výběr.

Lidé si vybírají partnery.

Někdy dobře.

Někdy špatně.

Někdy příliš brzy.

Někdy příliš pozdě.

A někdy si vyberou někoho, kdo je pro ně naprosto skvělý, přestože by ho jejich kamarádka nikdy nechtěla.

To je totiž ta nepříjemná věc na kompatibilitě.

Neexistuje univerzální žebříček „nejlepších mužů“.

Stejně jako neexistuje žebříček nejlepších žen.

Tohle není casting do filmu.

A pak přijde změna priorit

Na randění je zajímavé ještě něco.

Člověk může několik let žít úplně jiným způsobem, než jakým chce žít později.

Někdo má vztahy na dálku.

Někdo chodí na hookupy.

Někdo má situationship.

Někdo střídá krátké vztahy.

Někdo má jednorázovky.

Někdo prostě randí bez větších očekávání.

A je to v pořádku.

Pokud to člověku vyhovuje, není důvod mu do toho mluvit.

Jenže pak se něco změní.

Člověk chce najednou stabilní vztah.

Možná rodinu.

Možná někoho, s kým bude dlouhodobě plánovat život.

A najednou zjistí, že okruh lidí, kteří mu vyhovují, je podstatně menší.

To se může stát.

Jenže změna vlastních priorit není automaticky důkazem, že se změnil celý svět.

A už vůbec to není důkazem, že opačné pohlaví má nějaký kolektivní problém.

Možná jste jen začali hledat něco jiného.

A to je úplně legitimní.

Jen to není tak dramatické.

Genderově obrácená manosféra

Někdy mám pocit, že část internetových debat o mužích a ženách funguje jako genderově obrácená manosféra s hezčí typografií.

Princip je přitom stejný.

„Všichni muži jsou…“

„Všechny ženy jsou…“

„Dnešní muži už nejsou jako dřív.“

„Dnešní ženy už nejsou jako dřív.“

„Kvalitní muži neexistují.“

„Kvalitní ženy neexistují.“

A pokaždé se kolem toho vytvoří komunita lidí, kteří si navzájem potvrdí, že ano, přesně takhle to je.

Protože internet je úžasné místo.

Když si myslíte, že jsou všichni muži neschopní, určitě najdete deset lidí, kteří vám to potvrdí.

Když si myslíte, že všechny ženy hledají jen peníze, najdete je taky.

Když si myslíte, že vztahy jsou mrtvé, algoritmus vám během týdne naservíruje dostatek důkazů, abyste už nikdy nemuseli pochybovat.

A pak máme pocit, že jsme něco pochopili.

Ve skutečnosti jsme si jen našli vlastní ozvěnu.

Seznamky tomu samozřejmě vůbec nepomáhají

Seznamky vytvořily jednu poměrně zajímavou iluzi.

Iluzi nekonečného výběru.

Když vám někdo nevyhovuje, stačí přejet prstem.

Další.

A další.

A další.

Člověk tak snadno získá pocit, že za dalším profilem čeká někdo lepší.

Chytřejší.

Hezčí.

Zábavnější.

Kompatibilnější.

Jenže lidé nejsou katalog zboží.

A vztah není nákupní proces, ve kterém si z dvaceti možností vyberete nejlepší model.

Čím větší máme výběr, tím snáz začneme hledat chyby.

Tenhle je moc nízký.

Tenhle má divné vlasy.

Tenhle má špatnou práci.

Tenhle napsal něco, co se mi nelíbí.

Tenhle má děti.

Tenhle je moc sebevědomý.

Tenhle je málo sebevědomý.

Tenhle je až moc hodný.

Tenhle zase určitě hodný není.

A když už konečně někoho najdeme, možná si začneme říkat, jestli by náhodou za rohem nebyl někdo ještě lepší.

Nekonečný výběr je někdy skvělý způsob, jak si nevybrat vůbec nikoho.

Nikdo vám nic nedluží

Tahle část se na internetu moc nenosí.

Vztah není služba, kterou muž poskytuje ženě.

Ani naopak.

Nikdo vám nedluží partnera jen proto, že jste atraktivní, chytrá, úspěšná, milá nebo že jste si už v životě něco odžila.

Stejně tak nikdo nedluží vztah mně jen proto, že jsem slušný člověk.

Můžeme se navzájem chtít.

Můžeme se navzájem nechtít.

Můžeme si připadat skvělí.

Můžeme si připadat naprosto nesnesitelní.

A nikdo z nás tím automaticky není špatný člověk.

To je možná na randění ta nejtěžší část.

Nestačí být „dost dobrý“.

Musíte být dost dobrý pro konkrétního člověka.

A ten konkrétní člověk musí být dost dobrý pro vás.

To už je trochu složitější než seznam požadavků v profilu.

Rozhodnout se být sama je v pořádku

Samozřejmě že je.

Nikdo nemusí být ve vztahu.

Nikdo nemusí mít děti.

Nikdo nemusí hledat partnera.

Klidně můžete být celý život sama a být naprosto spokojená.

Ale pokud se jednou rozhodnete hledat vztah, je dobré počítat s tím, že lidé, které byste možná chtěla, mezitím také žijí svůj život.

Nečekají někde v zamčené místnosti, až si pro ně přijdete.

Budují kariéru.

Cestují.

Potkávají lidi.

Zamilují se.

Někdy se ožení.

A potom jsou, světe div se, zadaní.

To není spiknutí.

To je čas.

Možná není problém v mužích

Možná je.

Možná někde skutečně existuje skupina mužů, kteří se neumějí chovat.

Stejně jako existuje skupina žen, které se neumějí chovat.

Takových lidí najdeme dost.

Ale z několika špatných zkušeností nejde automaticky udělat diagnózu poloviny lidstva.

Stejně jako moje špatná zkušenost s několika ženami neznamená, že všechny ženy mají problém.

Možná je problém v konkrétním člověku.

Možná v konkrétním prostředí.

Možná v seznamkách.

Možná v našich očekáváních.

Možná v načasování.

A možná trochu v nás samotných.

Ta poslední možnost je samozřejmě nejméně příjemná.

Protože s muži se těžko něco řeší, když za všechno můžou muži.

Se sebou už je to horší.

Tam totiž nezbývá než něco změnit.

A to už není tak zábavné jako napsat další příspěvek o tom, jak je dnešní randění úplně v háji.

Ale možná právě tam by stálo za to začít.