Internet nám dal možnost říct úplně všechno. A lidé ji vzali velmi vážně.

Internet je úžasný vynález.

Můžete díky němu během několika sekund zjistit, jak funguje jaderná elektrárna, objednat si pizzu, koupit letenku do Portugalska nebo se podívat, jak vyměnit baterii v ovladači.

A potom otevřete komentáře pod článkem.

A všechno to kouzlo je pryč.

Každý má co říct

Jedna z nejzajímavějších věcí na internetu je, že dnes může mluvit prakticky každý.

To je samozřejmě skvělé.

Demokratizace informací.

Svoboda projevu.

Možnost sdílet zkušenosti.

Prostor pro lidi, kteří by se jinak ke slovu nedostali.

Jen jsme nějak zapomněli na jednu drobnost.

Možnost něco říct není totéž jako důvod to říct.

Ale internet nám ten rozdíl velmi úspěšně smazal.

Máme názor na politiku.

Na válku.

Na ekonomiku.

Na školství.

Na zdravotnictví.

Na výchovu cizích dětí.

Na vztahy lidí, které jsme nikdy neviděli.

Na práci lidí, o kterých jsme nikdy neslyšeli.

A samozřejmě na to, co by měli dělat všichni ostatní.

Protože když má člověk internetové připojení a přibližnou znalost českého jazyka, je z něj podle všeho odborník.

„Já jen říkám svůj názor“

Tohle je jedna z mých oblíbených vět.

„Já jen říkám svůj názor.“

Dobře.

A?

Názor není automaticky argument.

To, že si něco myslím, ještě neznamená, že je to pravda.

Stejně jako moje přesvědčení, že bych dokázal uběhnout maraton, neznamená, že bych měl zítra vyrazit na start.

Názor může být zajímavý.

Může být chytrý.

Může být hloupý.

Může být založený na zkušenosti.

Může být založený na ničem.

A to poslední je na internetu překvapivě populární.

Nejvíc mě fascinuje sebevědomí, se kterým lidé vysvětlují věci, nad kterými jiní lidé strávili celý život.

Ekonom se zabývá ekonomikou třicet let.

Lékař studuje medicínu přes deset let.

Historik se celý život věnuje určitému období.

A potom přijde někdo do komentářů:

„Tak to teda rozhodně není.“

Výborně.

Problém vyřešen.

Internet z nás udělal malé televizní experty

Dřív člověk něco nevěděl.

Tak řekl:

„Nevím.“

Dnes si to vyhledá.

A za deset minut má pocit, že tomu rozumí.

To je obrovský rozdíl.

Internet nám dal přístup k obrovskému množství informací.

Ale zároveň nám trochu namluvil, že přístup k informacím znamená znalost.

Neznamená.

Umět si něco najít je skvělá dovednost.

Ale přečíst si tři články o rakovině z vás nedělá onkologa.

Přečíst si několik textů o hypotékách z vás nedělá finančního poradce.

Pustit si dokument o válce z vás nedělá historika.

A přečíst si článek o psychologii z vás opravdu nedělá psychologa.

Přesto internet každý den vyrábí tisíce nových odborníků.

Na všechno.

A algoritmus jim pomáhá

Tohle je na celé věci možná nejhorší.

Internet vám dnes neukazuje svět.

Ukazuje vám svět, který si myslí, že chcete vidět.

Kliknete na pět videí o tom, jak jsou vztahy mrtvé.

A najednou máte pocit, že vztahy jsou mrtvé.

Podíváte se na několik videí o tom, jak jsou všichni politici idioti.

A během chvíle máte pocit, že jste objevili základní princip fungování demokracie.

Začnete sledovat obsah o tom, že lidé jsou hloupí.

A algoritmus vám velmi ochotně nabídne dalších několik set důvodů, proč s tím souhlasit.

Je to vlastně nádherně pohodlné.

Nemusíte měnit názor.

Nemusíte hledat opačné argumenty.

Nemusíte pochybovat.

Stačí scrollovat.

A internet vás ujistí, že máte pravdu.

Ozvěna není důkaz

Člověk si tak snadno vytvoří vlastní malý svět.

Všichni kolem něj říkají totéž.

Sdílejí stejné články.

Sledují stejné lidi.

Smějí se stejným vtipům.

Nenávidí stejné lidi.

A potom přijde někdo s opačným názorem.

A najednou to není člověk s jiným názorem.

Je to idiot.

Hlupák.

Ovce.

Proruský.

Progresivní.

Konzervativní.

Fašista.

Komunista.

Cokoliv se zrovna hodí.

Protože je mnohem jednodušší označit člověka než odpovědět na jeho argument.

A přesně v tu chvíli se z diskuse stává sport.

Nejde už o to něco pochopit.

Jde o to vyhrát.

Komentáře nejsou demokracie

Mám rád internetové diskuse.

Tedy teoreticky.

V praxi jsou některé komentářové sekce něco mezi hospodou po zavíračce a improvizovaným soudním tribunálem.

Všichni mají jasno.

Všichni mají pravdu.

Všichni mají důkaz.

A pokud ho nemají, mají alespoň caps lock.

„JÁ VÁM ŘEKNU, JAK TO JE.“

Děkuji.

Tohle jsem přesně potřeboval.

Internet je zvláštní místo, kde člověk může během pěti minut zjistit, že jeho názor na geopolitiku, medicínu, ekonomiku a výchovu dětí je v rozporu s názorem člověka, který má profilovou fotku auta a v biu napsáno „vlastenec“.

A přesto si oba myslí, že právě oni mají poslední slovo.

Možná nemusíme reagovat na všechno

Tohle je asi největší internetová lekce, kterou se pořád učím i já.

Nemusím odpovědět.

Nemusím vysvětlovat.

Nemusím opravovat každou hloupost, kterou někdo napíše.

Nemusím přesvědčit člověka, který se přesvědčit nechce.

Nemusím mít názor na každou událost.

A nemusím ho ani veřejně prezentovat.

To poslední je dnes skoro revoluční.

Když se stane něco ve světě, během několika minut se objeví tisíce lidí, kteří přesně vědí, co se stalo, proč se to stalo, kdo za to může a co by se mělo stát dál.

Já někdy nevím ani to, co si dám k večeři.

Takže si dávám malý náskok a k některým světovým událostem se zatím nevyjadřuji.

Internet nám vzal i ticho

Dřív člověk prostě něco nevěděl.

Něco se stalo někde daleko a dozvěděl se o tom třeba druhý den.

Někdy za týden.

Někdy vůbec.

Dnes víme všechno.

Okamžitě.

Pořád.

Každý den máme přístup k válkám, katastrofám, skandálům, hádkám, politice, kriminalitě, celebritám a problémům lidí na druhé straně planety.

A náš mozek to všechno dostává naservírované mezi videem s kočkou a reklamou na nový telefon.

Možná proto jsme tak unavení.

Ne proto, že by se svět nutně zhoršil.

Ale protože jsme k němu připojení dvacet čtyři hodin denně.

A přesto je internet skvělý

Tohle všechno píšu na internetu.

Což je poměrně důležitá ironie.

Internet mi umožňuje napsat tyhle nesmysly a někdo na druhém konci světa si je může přečíst.

Můžu se učit.

Můžu komunikovat s lidmi.

Můžu najít informace, ke kterým bych se dřív dostával týdny.

Můžu si objednat věci, které bych v mém okolí vůbec nesehnal.

Můžu si pustit hudbu, film nebo přednášku prakticky kdykoliv.

Internet není problém.

Problém je možná to, co jsme z něj udělali.

A hlavně to, jak jsme se naučili ho používat.

Možná bychom mohli trochu ubrat

Nemusíme přestat používat internet.

Nemusíme mazat sociální sítě.

Nemusíme odhazovat telefon do řeky a začít žít jako lidé v roce 1987.

Stačilo by možná občas zavřít aplikaci.

Neodpovědět.

Nechat komentář bez reakce.

Přiznat:

„Nevím.“

Přečíst si něco z opačného pohledu.

Změnit názor.

Nebo si jednoduše říct:

„Tohle není moje starost.“

To je podle mě jedna z nejpodceňovanějších vět dnešní doby.

Nemusím mít názor.

Nemusím všechno sledovat.

Nemusím všechno komentovat.

Nemusím vědět, co si myslí každý člověk na internetu.

A především nemusím každý den dokazovat cizím lidem, že mám pravdu.

Protože možná největší výhoda internetu není v tom, že nám umožnil říct úplně všechno.

Ale v tom, že nám umožnil najít skoro všechno.

A to bychom možná mohli začít využívat trochu víc.

A mluvit trochu méně.

Vím.

Je to od člověka, který právě napsal celý článek na internet, poněkud pokrytecké.

Ale nikdo nejsme dokonalý.

Já už vůbec ne.

A koneckonců…

někdy není potřeba další názor.

Ale přesto vám ho právě nabízím.