Potřebujeme, aby nám internet řekl, že jsme dost dobří

Je zvláštní, jak moc jsme si zvykli potřebovat souhlas lidí, které vlastně vůbec neznáme.

Přidáme fotku.

Čekáme.

První like.

Druhý.

Pátý.

Desátý.

A někde mezi tím začneme přemýšlet, jestli jsme náhodou dost hezcí, zajímaví, úspěšní nebo dostatečně šťastní.

Samozřejmě že si to nepřiznáme.

„Já to dávám hlavně pro sebe.“

Jasně.

A proto každých deset minut kontrolujeme, kolik lidí to vidělo.

Lajk jako malý dopaminový bonbonek

Sociální sítě jsou fascinující v tom, jak dokonale dokázaly převést lidskou potřebu uznání do jednoho malého tlačítka.

Srdíčko.

Palec nahoru.

Oheň.

Potlesk.

Číslo vedle našeho jména.

A najednou máme něco, co se dá měřit.

Kolik lidí se mnou souhlasí.

Kolika lidem se líbím.

Kolik lidí si myslí, že můj život stojí za pozornost.

Je to vlastně absurdní.

Člověk může mít skvělý den. Může se mu něco podařit. Může mít kolem sebe lidi, kteří ho mají opravdu rádi.

A přesto ho rozhodí, že jeho poslední fotka dostala o třicet lajků méně než ta předchozí.

Třicet lidí.

Z celé planety.

A přesto to mozek dokáže interpretovat skoro jako osobní hodnocení.

Najednou nežijeme. Dokumentujeme.

Občas mám pocit, že část lidí už ani nezažívá věci naplno.

Spíš přemýšlí, jak budou vypadat.

Jdete na dovolenou.

Fotka.

Jdete do restaurace.

Fotka.

Máte narozeniny.

Fotka.

Jdete běhat.

Fotka.

Koupíte si něco nového.

Fotka.

Máte špatný den.

Samozřejmě že i ten se dá nějakým způsobem zabalit do estetického příspěvku o tom, jak je v pořádku nebýt v pořádku.

A pak dalších třicet minut sledujete, jestli si někdo všiml, že nejste v pořádku.

To už není úplně prožívání.

To je marketing vlastní existence.

A začneme se porovnávat

Tohle je možná ještě horší.

Protože když už sledujeme ostatní, vidíme hlavně jejich výkladní skříň.

Vidíme dovolené.

Nové byty.

Svatby.

Děti.

Auta.

Úspěchy.

Krásné vztahy.

Krásná těla.

Krásné snídaně.

Krásné západy slunce.

Nikdo vám většinou neukáže účet za tu dovolenou.

Hádku před tou fotografií.

Nespavost.

Strach.

Samotu.

Rozvod.

Dluhy.

Nejistotu.

Člověk tak porovnává svůj celý život s několika nejlepšími sekundami cizího.

A potom se diví, že z toho vychází jako poražený.

Validace není totéž co sebevědomí

Myslím, že tady je důležitý rozdíl.

Je úplně normální chtít uznání.

Chceme vědět, že jsme něco udělali dobře.

Chceme slyšet, že nám to sluší.

Chceme, aby si někdo všiml naší práce.

Chceme být milovaní.

To není slabost.

Jsme sociální tvorové.

Problém začne ve chvíli, kdy bez toho uznání přestáváme věřit sami sobě.

Když potřebujeme, aby nám někdo zvenčí pravidelně potvrzoval, že máme hodnotu.

A sociální sítě jsou na tohle dokonale připravené.

Protože validace nikdy nekončí.

Nikdy není dost.

Máte sto lajků?

Super.

Ale někdo jiný má tisíc.

Máte tisíc?

Někdo má deset tisíc.

Máte deset tisíc?

Tak proč vás nesleduje víc lidí?

A najednou už nejde o radost.

Jde o skóre.

Nejhorší je, když začneme hrát sami proti sobě

Začneme mazat příspěvky, protože nemají dost reakcí.

Přestaneme něco sdílet, protože to „nebude mít dosah“.

Začneme přemýšlet, co algoritmus ocení.

Co se bude líbit.

Co bude fungovat.

Co přitáhne pozornost.

A pomalu se z otázky:

„Co chci říct?“

stane:

„Co chcete slyšet?“

To je podle mě docela nebezpečná výměna.

Protože v určitém okamžiku už netvoříte sami sebe.

Tvoříte verzi sebe, která má největší šanci na potlesk.

A internet miluje dokonalost

Ne skutečnou.

Tu upravenou.

Tu s dobrým světlem.

Správným úhlem.

Filtrem.

Promyšleným popiskem.

A přesně načasovanou dávkou osobnosti.

Člověk pak může několik hodin upravovat fotku, aby vypadal přirozeně.

Což je mimochodem jeden z nejkrásnějších paradoxů sociálních sítí.

Přirozenost vyžaduje přípravu.

A autenticita někdy potřebuje velmi pečlivě napsaný scénář.

Nejvíc mě baví věta „dělám to pro sebe“

Možná.

A někdy určitě.

Ale pokud to opravdu děláte jen pro sebe, proč vás tolik zajímá, kolik lidí se na to podívalo?

Proč kontrolujete statistiky?

Proč sledujete, kdo vás přestal sledovat?

Proč vás potěší, když vám někdo slavný dá like?

Proč vás rozhodí, když příspěvek propadne?

Protože samozřejmě chcete reakci.

A není na tom nic špatného.

Jen bychom si to možná mohli přiznat.

Chci, aby si mě někdo všiml.

To není trapné.

To je lidské.

Trapné je spíš předstírat, že nám na tom vůbec nezáleží, zatímco každých pět minut obnovujeme aplikaci.

Potřebujeme vůbec tolik lidí?

Možná je zvláštní otázka, kolik lidí nás skutečně zná.

Ne kolik lidí nás sleduje.

Ne kolik lidí má naše číslo.

Ne kolik lidí máme mezi přáteli.

Ale kolik lidí opravdu ví, jací jsme.

Kdo ví, co nás trápí.

Kdo pozná, že se něco děje, i když řekneme, že jsme v pohodě.

Kdo ví, co nás dokáže rozesmát.

Kdo zná naše horší stránky a přesto zůstává.

Možná těch lidí není pět set.

Možná jich není ani padesát.

Možná jsou tři.

A možná je to úplně v pořádku.

Protože lidská hodnota se opravdu špatně měří počtem sledujících.

Některé věci nemusí nikdo vidět

Tohle se mi líbí čím dál víc.

Něco se prostě může stát jen vám.

Nemusíte to fotit.

Nemusíte to sdílet.

Nemusíte z toho dělat příběh.

Nemusíte čekat na reakce.

Můžete jet někam na výlet a nechat telefon v kapse.

Můžete jíst něco dobrého, aniž byste to vyfotili.

Můžete někoho milovat, aniž byste to oznámili internetu.

Můžete něco dokázat a nechat si to chvíli jen pro sebe.

Můžete být šťastní bez publika.

A možná je právě tohle jedna z posledních forem soukromí, které jsme si ještě úplně nenechali vzít.

Protože největší problém není like

Like je jen tlačítko.

Problém je, když mu přisoudíme větší význam, než má.

Jeden člověk vám může dát srdíčko.

Další ne.

Jeden příspěvek může mít tisíc reakcí.

Další deset.

Jedna fotka může mít úspěch.

Jiná propadák.

A nic z toho samo o sobě neříká, jakou máte hodnotu.

Jen to říká, jak moc se lidem v danou chvíli chtělo kliknout.

Což je možná poněkud méně romantické vysvětlení.

Ale zato pravdivější.

Možná bychom mohli trochu ubrat

Nechat některé věci být.

Nesledovat pořád čísla.

Neměřit každou drobnost reakcemi ostatních.

Přestat si dělat životní statistiky podle Instagramu.

A hlavně si občas položit jednoduchou otázku:

„Kdyby tohle nikdo nikdy neviděl, udělal bych to stejně?“

Pokud ano, paráda.

Dělejte to.

Pokud ne, možná stojí za to přemýšlet proč.

Protože život je trochu zvláštní, když ho začneme žít pro publikum.

A ještě zvláštnější je, když zjistíme, že to publikum mezitím scrolluje dál.

Za pět sekund už jste pryč.

Další fotka.

Další video.

Další člověk.

Další život, který vypadá dokonale.

Takže možná nemusíme být dokonalejší.

Možná jen potřebujeme být trochu víc sami sebou.

I když to nebude mít tolik lajků.

Protože nakonec je možná důležitější mít pár lidí, kteří vás opravdu znají, než tisíce lidí, kteří si myslí, že vás znají.

A pokud vám tohle někdo musí potvrdit lajkem…

tak jsme se vlastně dostali přesně tam, odkud jsme začali.

Ale klidně mi ho dejte.

Já se neurazím.