neumíme být sami (se) sebou

Čekáme na autobus.

Telefon.

Jedeme výtahem.

Telefon.

Jdeme na záchod.

Telefon.

Máme pět minut volna.

Telefon.

Máme deset minut volna.

Ještě větší telefon.

Začínám mít podezření, že kdyby nám někdo vzal mobil, část lidstva by najednou zjistila, že vůbec neví, co se sebou.

A možná právě proto ho máme pořád v ruce.

Ne proto, že bychom ho tolik potřebovali.

Ale protože nám nedovolí být chvíli sami se sebou.

Nuda se stala něčím podezřelým

Dřív byla nuda prostě nuda.

Člověk seděl a nic nedělal.

Koukal z okna.

Přemýšlel.

Možná si něčeho všiml.

Dneska je nuda problém, který je potřeba okamžitě vyřešit.

Stačí pár sekund bez podnětu a automaticky saháme po telefonu.

Otevřeme Instagram.

Nic nového.

Tak TikTok.

Nic.

Zprávy.

Nic.

E-mail.

Bohužel něco.

A pak zase Instagram.

Protože člověk samozřejmě potřebuje nutně vědět, co dělá někdo, koho nikdy v životě neviděl a pravděpodobně nikdy neuvidí.

To je přesně ten typ pokroku, který jsme si představovali.

Možná neutíkáme před nudou

Možná neutíkáme před nudou.

Možná utíkáme před vlastní hlavou.

Protože když kolem nás na chvíli nic není, začnou se objevovat věci, které jsme celý den úspěšně ignorovali.

Co mě vlastně štve?

Jsem vůbec spokojený?

Proč mi ten člověk pořád leží v hlavě?

Kam vlastně směřuju?

Proč dělám práci, která mě nebaví?

Proč se pořád vracím k něčemu, co už dávno skončilo?

A tak raději otevřeme telefon.

Je to jednodušší.

Reels po nás nic nechtějí.

Jen další swipe.

A další.

A další.

Neustálý hluk

Máme podcasty při vaření.

Hudbu při práci.

YouTube při jídle.

Seriál při usínání.

Telefon na stole během rozhovoru.

Něco musí pořád hrát.

Ticho začíná být nepříjemné.

A přitom právě v tichu se často objeví ty myšlenky, které jsme během dne nestihli mít.

Možná proto máme tolik lidí, kteří jsou permanentně unavení, přestože fyzicky skoro nic nedělali.

Hlava totiž nemusí běžet rychle, aby byla přetížená.

Stačí, když nikdy nezastaví.

Samota není totéž co osamělost

Tohle se často plete.

Být sám neznamená být osamělý.

Samota může být docela příjemná věc.

Můžeš jít na kafe sám.

Jít na procházku bez sluchátek.

Sednout si večer na balkon a prostě jen sedět.

Nemusíš u toho nic produkovat.

Nemusíš nic sdílet.

Nemusíš z toho udělat story.

Nikdo nemusí vědět, že jsi tam byl.

A právě to může být překvapivě osvobozující.

Nemusíme být pořád zajímaví

Internet nás naučil, že skoro všechno může být obsah.

Jídlo.

Dovolená.

Rozchod.

Návštěva fitka.

Nová práce.

Nový vztah.

Ranní rutina.

Večerní rutina.

Dokonce i to, že jsme dneska měli špatný den.

Jako bychom potřebovali důkaz, že náš život skutečně probíhá.

Jenže některé věci nemusí být obsah.

Některé chvíle nemusí mít publikum.

Některé myšlenky nemusí být příspěvek.

A některé dny můžou být úplně obyčejné.

Bez fotky.

Bez lajků.

Bez komentářů.

Bez toho, aby někdo věděl, že se vůbec staly.

Možná bychom měli občas nic nedělat

Ne produktivně nic.

Ne „nic nedělat“, abychom potom mohli říct, že jsme si dali self-care.

Prostě nic.

Jít ven bez podcastu.

Sednout si bez telefonu.

Jet někam vlakem a nekontrolovat každé dvě minuty, kolik ještě zbývá.

Čekat.

Koukat z okna.

Nechat myšlenky přijít a zase odejít.

Je docela možné, že zjistíme něco nepříjemného.

Že naše vlastní společnost není vždycky úplně příjemná.

Ale možná je to právě něco, co bychom měli umět.

Protože člověk, který neumí být sám se sebou, je neustále závislý na tom, co mu nabídne okolí.

Na lidech.

Na zábavě.

Na práci.

Na sociálních sítích.

Na potvrzení, že je všechno v pořádku.

A to je poměrně drahý způsob, jak se vyhnout pěti minutám ticha.

Ticho totiž není prázdné

Možná jsme jen zapomněli, co v něm dělat.

Nemusíme každou volnou chvíli něč zaplnit.

Nemusíme být pořád dostupní.

Nemusíme všechno vědět.

Nemusíme každou myšlenku okamžitě někam napsat.

A nemusíme ani každou chvíli života někomu ukazovat.

Někdy můžeme prostě jen být.

Což je vlastně docela zvláštní.

Celý život se snažíme něco dělat, někam jít, něco získat a něčeho dosáhnout.

A pak zjistíme, že jedna z nejtěžších věcí je sedět deset minut v klidu a nemít potřebu sáhnout po telefonu.

Možná bychom to měli trénovat.

Začít třeba pěti minutami.

Ale opatrně.

Po třech minutách už člověk začíná slyšet vlastní myšlenky.

A ty, jak známo, nemají tlačítko „Přeskočit reklamu“.